Pane prezidente,
obracím se na Vás nejen jako občanka této země, ale jako potomek člověka, který byl za své přesvědčení vězněn 6 let v koncentračním táboře Buchenwald– protože byl komunista.
Byl jedním z těch, kteří věřili v sociální spravedlnost, rovnost lidí, právo pracujících na důstojnost. Nezradil, neustoupil, a právě za to byl mučen a téměř zavražděn nacisty. Přežil, ale nikdy nezapomněl. Zachránil život dvanácti letému ukrajinskému chlapci život
A my jsme mu slíbili, že už se nikdy nebude pronásledovat člověk pro své přesvědčení.
Chystáte se podepsat zákon, který zakazuje komunistické symboly a myšlenky. Zákon, který není ničím jiným než kriminalizací části historie a likvidací svobody slova.
Tímto aktem se nepřibližujeme demokracii – blížíme se nebezpečně tomu, proti čemu můj praděd bojoval.
Ptám se Vás, pane prezidente:
Budeme znovu soudit lidi za jejich ideje?
Budeme brát důchody a čest lidem, kteří věřili v sociální spravedlnost, zatímco kariérní komunisté z devadesátek vládnou dál pod jinými prapory?
Budeme se chovat jako nacisté, kteří zakazovali myšlení a popravovali za ideály?
Co je tohle za demokracii, která se bojí jedné myšlenky natolik, že ji musí trestat zákonem?
Vy jste, pane prezidente, i první dáma byli také členy Komunistické strany. Jste připraven teď zradit nejen vlastní minulost, ale i ty, kteří šli s touto ideou srdcem a životem?
Můj praděd nebyl zločinec. Nebyl tyran. Byl věřícím člověkem, který miloval spravedlnost a položil za ni zdraví. A já se ptám – bude teď on, posmrtně, znovu potrestán? A my s ním?
Podpisem zákona – přepisujete historii.
Zamezte jeho podpisu – a zachováte důstojnost těm, kteří v tuto Českou republiku věřili.
Těm, kdo nekradli, ale stavěli. Kteří snili o rovnosti, a ne o likvidaci.
Jménem paměti, pravdy a těch, co už nemohou mluvit – Vás žádám: Nepodepisujte.
S úctou,
Katarína Benkö
Pravnučka vězně z Buchenwaldu Václava Maňase