Evropská unie je sice jen jedna, ale v souvislosti s ní se hovoří o uniích dalších: levice (tedy síly nalevo od sociální demokracie) usiluje o unii sociální a mírovou, pravice (v čele s německými konzervativci) by uvítala unii finanční, politickou, fiskální, ale aktuálně především – vojenskou. Právě to potvrdila Evropská komise, která předložila plán na vytvoření miliardového »obranného fondu« a v souvislosti s tím takzvaný »reflexní dokument«, který by prý měl podnítit celoevropskou debatu o slučování ozbrojených sil v rámci EU a o rozšíření vojenských operací EU mimo její teritorium. Cílem je – s ohledem na aktuální problémy s americkou administrativou – »strategická autonomie«. To, že v pozadí stojí rovněž vytvoření »evropské armády« mimo struktury NATO, je mimo pochyby.
Komise se zasazuje za vytvoření »obranného fondu« (možná by v této souvislosti stálo za to specifikovat či alespoň naznačit, kdo se chystá EU napadnout), pomocí kterého chce prosadit maximálně koncentrované zbrojení, neboť prý přes dlouhodobé nabádání vyvíjejí zbrojní koncerny členských států stále ještě paralelní zbraňové systémy, namísto toho, aby se spojily pro produkci drahých válečných nástrojů. A to nelze nadále trpět, neboť EU chce být co nejrychleji »globálně operující vojenskou mocností«! »Obranný fond« tak má dávat podněty pro žádoucí slučování při realizaci zbrojních projektů; do roku 2020 má fond poskytovat v tomto směru 90 milionů eur ročně, od roku 2021 pak těžko uvěřitelných 500 milionů!
Zmíněný »reflexní dokument« vypracovaný Evropskou komisí prezentuje tři možné scénáře budoucí vojenské politiky EU.
Tím prvním je scénář, který by se dal nazvat »jedeme dál beze změn«, takže jej lze brát jen do počtu.
Druhý scénář předpokládá posílení vojenské spolupráce členských států EU; vytvořeny mají být především dispozice pro kybernetické vedení války a posílena spolupráce vojenských struktur EU s NATO.
Scénář třetí, o který jde Komisi především, předpokládá dalekosáhlé propojení zbrojního průmyslu v EU a výrazně užší spolupráci ozbrojených sil členských států; implicitně tedy vytvoření oné hlavně Německem prosazované »evropské armády«. Ostatně onen cíl »strategické autonomie«, jenž je oficiálním cílem unijní politiky už od června minulého roku, je zdůvodňován nejen aktuální americkou zahraniční politikou, ale také – přáním Německa a jeho paní kancléřky…
Žádná mírová politika, žádné snižování už tak obrovských výdajů na ozbrojení; EU vedená