Na Fučíka nikdy nezapomeneme.

Na Fučíka nikdy nezapomeneme

Dnes je tomu právě sedmdesát čtyři let, co v nacistické věznici Plötzensee byl popraven Julius Fučík, hrdina odboje a novinář, jehož Reportáž, psaná na oprátce byla přeložena do desítek světových jazyků. Okamžitě po listopadovém převratu byla přejmenovávána náměstí, ulice, školy. Proč Fučík, který byl nacisty popraven, byl tak havlovci nenáviděn, proč okamžitě po převratu musela být zřízena komise, jež měla prověřit autentičnost zmíněné Reportáže? Proč bylo zpochybňováno i to, že se nebránil střelbou při zatýkání, ale vystoupil zpoza dveří, aby se vydal gestapákům? Proč tolik nenávisti k člověku, jenž pro nás pro všechny neváhal položit svůj život?

Odpověď je jednoduchá. Fučík byl přesvědčený komunista. Pro Fučíka byla společnost sociální spravedlnosti cílem a programem. Ti, co převzali moc po 17. listopadu, nemají program lidství, i když se k němu všemožně slovně hlásí. Na prvním místě nejsou skutečná lidská práva, ale práva, která chrání majetek, který je důležitější než život člověka.

Jistě, minulý režim vyzdvihoval kult Fučíka až příliš. Mnoho bývá často překážkou. Jenže to nijak nebránilo pochopení, že Fučík byl nejen hrdina, ale že měl i štěstí, aby jeho zápisky, které dosvědčovaly hrůznost fašismu, se dostaly na veřejnost a přečkaly válku. Bylo k tomu potřeba hrdinství řady lidí, kteří tak riskovali svůj život. I jim, stejně jako Fučíkovi, patří dík.

Ale pokusme se odpovědět na výše položené otázky… Proč se Fučík dostal na první místo nenávisti samotného »božského Havla«? Protože překonal jeho vězeňské dobrodružství, protože dokázal zpod šibenice napsat a poslat z vězení zápisky, které doposud nikdo nikdy napsat nedokázal. Proto Václav Havel začal systematicky vytvářet knihu Dopisy Olze, jež byla určena pro širokou veřejnost. Ta měla nahradit Fučíkovu Reportáž.

Nenahradila. Kdo vůbec dnes čte jeho knihu a kdo ji kdy vůbec četl? A jaké to vlastně bylo vězení, kde prožil své měsíce Havel? Nechalo se srovnávat s tím Fučíkovým? Ani náhodou, i když chápu, že být ve vězení není právě příjemné. Ale na Borech a jinde nebylo žádné mučení, byly pravidelné dopisy domů a z domova, byl poslech televize, byly i knihy. To Fučík neznal. Nikdo z těch, kteří se dostali do rukou gestapa.

A otázka druhá… Jak to bylo s autentičností textu? Komise vedená profesorem Janáčkem prověřila všechno a nakonec se plně za text postavila. A to, že se nebránil zatčení? Paní Rita Kriegelová, která všechno přečkala, vyslovila tuto myšlenku. Možná, že by se skutečně sám zachránil, ale co ti druzí? Jak by oni dopadli? V té chvíli nemohl vědět, že jen paní Rita se po válce vrátí domů. Šlo o velké sebezapření, o velké hrdinství.

Je to tedy sedmdesát čtyři let od Fučíkovy smrti. Na rozdíl od těch, kteří dnes pomlouvají jeho odkaz, jeho jméno bude pro nás vzorem hrdinství a navždycky si budeme připomínat jeho varování a jeho vzkaz: »Lidé, měl jsem vás rád, bděte!«