Doba je náročná. Letní prázdniny a čas dovolených dávají sice zapomenout na strázně, jež nám současná »demokracie« přináší, leč před problémy utéci nelze. Zaplatit nájem, složenky, mít na jídlo a ještě něco vyšetřit pro potomky, není žádný med. I když práci máme, neznamená to mnohdy, že si můžeme výskat. Mnozí zaměstnavatelé hřeší na to, že lidé v subalterní pozici musí splnit vše, co představenému na očích uzří.
Ano, mezilidské vztahy na pracovištích nejsou zrovna růžové. Ba co víc, mnohde to drhne tak, že hovoříme o šikaně. Ví se o tom dlouho, vrabci na střechách si o tom cvrlikají, ale účinná ochrana zaměstnanců dosud neexistuje.
Šetření Eurofondu vloni vyhodnotilo Českou republiku jako zemi, kde je 20 procent lidí na pracovišti šikanováno. Patříme tak s Rakouskem (vida, zde bych to vůbec netipoval) a Finskem k nejhorším v Evropě. Data Eurofondu nyní potvrdil i průzkum odborníků z katedry psychologie Univerzity Palackého v Olomouci. Co z něj plyne? S nějakou formou šikany měla zkušenost čtvrtina Čechů. Nejčastěji trpí pracující ve veřejném sektoru – téměř 80 procent všech šikanovaných, v soukromém sektoru s mobbingem neboli šikanou na pracovišti bojuje 15 procent lidí, zbylá procenta připadají na neziskový sektor.
Třiaosmdesát procent šikanovaných tvoří zaměstnanci, 17 procent vedoucí. Odborníci u postižených naměřili kritické zvýšení depresí, úzkosti a sklíčenosti. Jde o zadávání nesmyslných úkolů, pomluvy, ponižování a zesměšňování, což splňuje definici šikany. Dlouhodobě je postavení těchto obětí špatné a stát jim nedokáže pomoci.
Takže co s tím? Řešit případy ohlášené oběťmi šikany by měl místně příslušný inspektorát práce. Ale problém je, aby se vůbec oběti šikanózního chování na něj obrátili. Mnoho institucí a neziskových organizací už roky volá po vzniku organizace nebo funkce, jež by lidem s takovou zkušeností pomohla. Máme zde taktéž institut veřejného ochránce práv, kdy se ombudsmanka Anna Šabatová velmi zasazuje k ochraně šikanovaných zaměstnanců. Jenže dobré úmysly se ztrácejí v síti byrokracie a nezájmu úřadů.
Přijde mně podlé, aby dospělí lidé používali metody, jež by se více hodily k nevyzrálým adolescentům. Domnívám se, že nejrozličnější delikty na pracovištích by měly být postihovány stejně tak jako jiné trestné činy. A to pokud možno tvrdě! Ať kompetentní úřady získají větší pravomoci k pomoci obětem takovýchto zlovolností. Vždyť za práva zaměstnanců bojovaly miliony pokrokových lidí na celém světě již před sto lety! Dokažme i po »slavném« listopadu 1989 proti zaměstnavatelům bránit kdysi vydobyté hodnoty.