Prý teprve za dva roky se, alespoň podle eurokomisařky Jourové, do legislativy Unie »dostane nařízení, že výrobek pod stejnou značkou má mít všude stejnou kvalitu a složení«. Sdělila to jako vítězství. Dokonce jako vítězství své osobní. Přitom o problému se ví už řadu let a upozorňuje se na něj. Jsme sice zahlceni zbožím, mám na mysli v tomto případě potravinářským, které nelze ani ve stanovené době trvanlivosti vykoupit, ale jeho kvalita nemá úroveň produktů od stejné firmy, ve stejném balení, jako je tomu na západ od nás. Stačí např. přejít hranice z Českých Velenic do Gmundu, což v tomto případě je pár desítek metrů chůze, a už je to zřejmé. Tak třeba rybí prsty. Podle zjištění českého ministerstva zemědělství a potravinářství je v nich 50,2 procenta masa, kdežto v Německu je to 64 procent. Přitom ty »německé« byly po přepočtu měn dokonce levnější.
Testy, jak bylo zveřejněno, Luncheon meatu (lančmítu) koupeného v Německu obsahovaly vepřové maso, kdežto ty prodávané v České republice drůbeží separát. Také další výrobky prodávané u nás ve srovnání s těmi, které lze zakoupit v západních zemích Unie, se liší. Prý dokonce třetina prodávaného potravinářského zboží v řetězcích, jejichž vlastníci pocházejí ze zemí od nás na západ, je u nás jiná než tam. A i když výroba s náhražkovými komponenty je levnější, bývá nabízené zboží ve svém výsledku dražší než v původních členských státech EU. Přitom jsme stejně právoplatnými členy Unie, jako kterýkoli jiný stát tohoto seskupení a chce se po nás plnění stejných povinností a možná i větší podřízenost Bruselu.
Proč, nemohu se nezeptat, třeba jindřichohradecký vyhlášený rum se musel přejmenovat? Totéž čeká i vyhlášené Jihočeské máslo a jiné potravinářské výrobky z jižních Čech? Tak rychle, jak se změnil název u rumu, se mohlo zasáhnout proti výrobcům jiné kvality potravin. Nezasáhlo. Nemohlo.
Stačí se podívat na to, odkud eurokomisaři odpovědní za zmíněné rozdíly pocházejí. I tady, i když se při každých volbách vedení EU dušuje, že eurokomisaři musí ctít především evropské povinnosti a ze svého resortu nemohou být pouhými vyslanci svých zemí, je tomu jinak. Každý eurokomisař, každá strana, která ho vyslala, je totiž závislý na domácích voličích a to je přednější než nějaká rovnost. Navíc jde přece o výrobce, který je třeba z jejich zemí, jehož majitelé vydělávají víc. A cizího spotřebitele - a ti z východu jsou stále chápáni jako cizí, mající menší vliv na politiku Unie - oproti spotřebiteli svému poněkud »upozadí«. Taková je situace. Ač je již několik let známo, že potravinářské výrobky údajně ze zmíněných třiceti procent se na východ od Německa a na sever od Rakouska kvalitou liší, řešení se odkládalo a odkládá.
Dříve, tedy před Listopadem, existovaly normy, které určovaly, co a v jakém množství výrobek musí obsahovat. Platily pro každého. Byly kontrolovatelné. To se vstupem »do Evropy« změnilo. Navíc mnozí naši výrobci byli silou moci zlikvidováni. V našem jindřichohradeckém okrese je takových spousty. Náhradou měl být výrobek z těch nejvyhlášenějších produkčních center. Měli jsme si užívat úrovně »jednotné Evropy«. Nestalo se tak. Kapitál má dodnes přednost. Proto i kvalita potravin je »vícerychlostní« a její sjednocení se pokud možno posunulo, aby majitelé mohli ještě řadu měsíců dál vydělávat na - z hlediska Bruselu – podřadném východu.
Neměli bychom jim to přece jen při volbách do Evropského parlamentu konečně překazit? I to mají kandidáti KSČM ve svých programech.