Obrátil se na mě jeden starší známý, který v jedné restauraci u nás v jižních Čechách vyslechl rozhovor dvou mladších mužů hovořících o tom, že sbírají dokumenty na násilné vyhnání sudetských Němců s cílem najít místo, kde by mohlo vzniknout muzeum vyhnání. Nějaký typ prý by byl, řekl jeden z nich, ale ještě bude třeba objevit další dokumenty násilností. Z Bavorska prý má už také zprávy a během měsíce či dvou by mohl pro ně zajet Mnichova nebo Augšpurku. Teď prý jen prověřit nabízející se místo. Můj známý váhal, zda se do jejich rozhovoru, který se odehrával za jeho zády, zapojit. Nezapojil se. Prý měl obavy. Oni dva muži byli relativně mladí a daleko silnější. Přišel to tedy říci mně.
Záměr těch dvou, ale jen o dva jistě nejde, mně připomněl slova prezidenta dr. Beneše, které pronesl brzy po válce. Varoval před těmi, kteří jednou, až se zapomene na hrůzy, které předcházely ze strany sudetských Němců »Mnichovu« a následně trvaly až do osvobození naší vlasti, budou vinu svádět na druhé. Sem patří i omluvy za odsun, hledání excesů, které prý odsun provázely, chování Čechů vůči Němcům. Ne, nespletla jsem se. Proti Němcům, ne Čechům, kteří v době okupace ztratili své životy v koncentrácích a vyšetřovnách gestapa. Přitom sudetští Němci po »Mnichovu« masově vítali nacistické jednotky, za války byli i příslušníky nebo překladateli gestapa či Abwehru. Byli v Lidicích, v Petschkově paláci, byli v jihočeských úřadovnách gestapa. I oni se podíleli na masakrech v Táboře, na vypálení Leskovic a Lejčkova anebo k těmto akcím svými předválečnými přístupy přispěli. Chtěli do Říše, po »Mnichovu« dostali německé občanství, přičemž toho československého se zbavili, nemohli očekávat nic jiného, než se jim stalo.
Pokud by opravdu vzniklo muzeum vyhnání, nemohu říci nic jiného než že doba, před kterou prezident Beneš varoval, je tady.