První září.
Rána již bývají chladná, z oranišť počíná vanout vítr a slunce pomaloučku ztrácí na své spalující síle. Je to nepochybné znamení, že se blíží babí léto, jež s sebou přináší měsíc září. S ním je již po mnoho generací spjat počátek nového školního roku.
Už od počátku srpna se v mnoha rodinách začíná s přípravou na nástup dětí do školy. Někde jde už o protřelé školáky, kteří do školy nějaký ten rok chodí. Jinde se ratolesti připravují na přechod na jiný typ vzdělávacího zařízení – například na střední školu. Nicméně začátek nového školního roku bývá obrovským očekáváním pro novopečené prvňáčky. Nástup na základní školu je považován za jakýsi iniciační obřad, asi jako v budoucnu maturita, či sňatek spojený s narozením dítěte. Sám si dobře vybavuji své pocity, když jsem nastoupil do první třídy: mísily se v nich obavy se zvědavostí a očekáváním něčeho nového, dosud nepoznaného. Vždy, když jsme postoupili o stupínek výš (myslím tím školní třídu), usedli jsme do lavic, na nichž nechyběly pečlivě připravené sešity, tužky a mnohé další školní pomůcky. Naše rodiče měli po finanční stránce mnohem méně starostí. Nemluvě o tom, že jsme mohli chodit na rozličné kroužky, jež byly vskutku za pár korun.
Dnešní škola je v mnohém jinačí - bohužel jsou v ní až příliš viditelné sociální rozdíly, asi tak, jako tomu bývalo za první republiky. Jeden můj kamarád má třináctiletého syna, jenž půjde do sedmé třídy. Chodí s ním jeden hoch – budeme mu říkat třeba Pavel - , který patří k tzv. sociálním případům. Kluk pocházející ze čtyř dětí, tatínek v invalidním důchodu, maminka na mateřské dovolené, navíc pečující o postiženou dcerku, Není divu, že Pavel je ve třídě, co se týče majetkových poměrů, outsiderem. Na dovolené může zapomenout, a již teď ví, že na lyžařský výcvik v „sedmičce“ nepojede. Jeho maminka již o tomto avizovala přede všemi rodiči na třídní schůzce. Rodiče na to prostě nemají. Naproti tomu onu sedmou třídu navštěvuje i dívka jménem Tereza. Rodiče vlastní logistickou firmu, dostala od nich koně, s nímž se často – i v době vyučování – zúčastní mnohých soutěží. Takových tříd, v nichž se na dvou pólech nacházejí Pavlové a Terezy, bychom u nás našli bezpočet.
Nejde jen o sociální diferenciaci. Pamatuji se, kterak jsme za mých školních let, mívali z učitelů přirozený respekt. Raději jsme si mnohdy zvolili výchovný pohlavek, nežli bychom dostali zápis do žákovské knížky. A žalovat doma na učitele? To bychom si prostě nedovolili. Dnes na mnohé žáky poznámky a důtky neplatí. Někteří z nich mají vlivné rodiče, kteří se nerozpakují učiteli, jemuž se nelíbí chování jeho potomka, vyhrožovat, ba v krajních případech mu i jednu „střihnout“. Nepřeháním, pouze popisuji to, co se nám za sedmadvacet let „podařilo vybudovat“.
A tak jsme došli tam, kde jsme. Děti si však zaslouží, aby nemusely doplácet na to, že jejich rodiče neměli v životě tolik štěstí, a nemohou se tak svým vrstevníkům vyrovnat. Přeji si, aby v našich školách děti zažívaly všelijaká dobrodružství v kroužcích, při školních akcích, ale i s kamarády. Měli bychom jim utvořit co nejlepší prostředí, aby se do školy těšily a měly na co vzpomínat. Vždyť v dětech je naše budoucnost!