Mauthausen, Terezín, Osvětim, Buchenwald, Sachsenhausen a další, kolikrát člověk slyšel názvy těchto koncentračních táborů a o kolika dalších ani po 75 letech nemá potuchy. Jihočeský krajský výbor KSČM měl naplánovanou vzpomínkovou akci uctění památky zahynulých vězňů v koncentračním táboře v Mauthausenu. Koronavirová pandemie to ale letos znemožnila...tak snad příště.
Mauthausen vznikl 8. srpna 1938 a fungoval skoro sedm let, během nichž táborem prošlo přes 335 000 vězňů 26 národností a více než třetina z nich tam našla smrt. Byl táborem likvidačním, vyhlazovacím, kde panovaly ty nejtvrdší podmínky, byli sem posíláni lidé s nálepkou „návrat nežádoucí“.
Právě tito lidé byli posíláni do kamenolomu, odkud se už nikdy neměli dostat ven. Nosili šutry vážící 30-70kg po 186 strmých nepravidelných schodech spoustu hodin denně jen s kratičkou přestávkou na směšnou porci polévky k obědu. Holá záda od drsného či ostrého povrchu kamenů měli rozdrápaná do krve. Další rány jim způsobovali dozorci bičováním, čímž je popoháněli. Nikdo tam dlouho nevydržel. Vězni umírali vysílením, kdo upadl, byl zastřelen, kdo upadl, způsobil dominový efekt… Když se nacisti nudili, sebrali hrstku vězňů a nutili je skočit z nejvyššího místa lomu dolů do jezírka. Posměšně tomu říkali „parašutistické seskoky“. I to byla jistá smrt.
Vězňové bydleli v dřevěných barácích. V jedné místnosti jich na zemi spávalo cca 400 – nalepeni na sebe bez možnosti pohybu. Kdo potřeboval v noci na záchod, už neměl šanci se dostat na místo, kde ležel, a často musel být až do rána venku. V místnosti se sice nacházely palandy, ty ale byly většinou pro kápy – vybrané vězně (kriminálníci a méně nebezpečná individua pro nacisty), kteří měli dohled nad ostatními a také větší pravomoce. Náleželo jim i rozdávání jídla, kdy si samozřejmě velkou část rozebrali mezi sebou a teprv potom dali ostatním. „Toalety“ (kýble) byly téměř ve všech barácích, umývárna už ne.
Jídla bylo směšně málo, vězňové mimo jiné umírali hlady, zvláště v zimě, kdy byl jídla nedostatek. Denní režim byl stejný – ve 4:45 budíček, 5:15 - 6:00 apel (počítání vězňů), 6:00 -12:00 práce, hodina na oběd (+ přesun do tábora, apel, přesun zpět na pracoviště), 13:00 - 19:00 práce.
Nechyběly zde plynové komory, kde byli lidé likvidováni ve velkém Zyklonem B a poté spáleni v pecích. Navíc tu ale byla pojízdná plynová komora vytvořená z nákladního auta – výfukové plyny byly pouštěny do nákladního prostoru s vězni. Ti ze začátku neměli ponětí, že je nečeká jen převoz jinam, ale smrt.
I Mauthausen měl svého „doktora“. Stejně jako Mengele dělal pokusy na lidech v Osvětimi, Aribert Heim je dělal v Mauthausenu. Tento zvrácený člověk zkoušel, kolik je člověk schopen vydržet bolesti. Uřezával vězňům končetiny bez umrtvení, prováděl operace bez narkózy, injekcemi do srdce vstřikoval benzín, jedy, vodu a vzduch. Části těl zavražděných používal jako dekorace, jednu lebku jako těžítko a veliteli tábora vyrobil stínítko na lampu z lidské kůže. Každému „pacientovi“ vedl záznamy, takže většina jeho zločinů je známá. Mimo to existuje řada svědectví od vězňů.
Kromě plynových komor vraždili nacisté i hromadnými popravami zastřelením. Oběšení se praktikovalo hlavně jako trest při pokus o útěk nebo i chycení při krádeži jídla. Vězeň si sám musel nasadit oprátku a skopnout si pod sebou židli. Dozorci se vyžívali v posílání vězňů do ostnatých drátů nabitých elektřinou. Mnohdy je také nutili přinést něco, co bylo v „nebezpečné“ zóně – tedy v místě, kde byli ihned zastřeleni. Člověk neměl na výběr. Když neposlechl, dostal kulku taky. K další sadistickým praktikám patří mučení ledovou sprchou, odhaduje se, že na podchlazení umřelo cca 3000 lidí. Některé nechali vykrvácet, aby krev mohli odeslat vojákům na frontu.
Uvádí se, že z tehdejšího Československa zemřelo nebo bylo popraveno v Mauthausenu 4473 lidí. Heydrich nařídil posílat sem všechny Čechy, kteří se podíleli na odboji. Patří mezi ně i 293 lidí, kteří pomáhali Gabčíkovi a Kubišovi skrývat se po atentátu na Heydricha. Část byla poprvena 24. října 1942 a část 26. ledna 1943. Dále mnoho významných českých odbojových pracovníků, umělců a vědců a významných pedagogů, především z brněnské univerzity.
O bývalý koncentrační tábor je skvěle staráno. Jeden z baráků byl dokonce znova postaven poté, co při bouři shořel. Budovy jsou opravovány a všechno tam vypadá (až příliš) čistě a upraveně…
Při mé poslední návštěvě v Mauthausenu jsem byla svědken vyprávění jednoho z mnoha pamětníku, který zvěrstva přežil, tehdy vyprávěl: „Dnes už žádné pocity nemám . . . Nejhorší byly ty roky po válce,“ říká pamětník. Do Mauthausenu se dostal jako devatenáctiletý mladík, protože byl za Slovenského národního povstání raněn a padl poté do zajetí. „Měl jsem ale štěstí, protože mě našli rakouští esesáci a eskortovali do Mauthausenu. Němci by mě byli na místě zastřelili,“ vzpomíná na chvíle svého zatčení, kdy mu pomohla dokonalá znalost němčiny. Strávil tady pět a půl měsíce, a jak sám říká, bylo toho víc než dost.
„Tady nebyl vězeň nic víc než číslo. Kdykoliv mohl být zastřelen, třeba jen proto, aby si esesák vyzkoušel právě vyčištěnou zbraň. Když nebyla práce, tak lidi nahnali na apelplac a nechali je tam třeba patnáct hodin stát v mrazu. Když je pak hnali zpět do baráků, celá třetina to nepřežila,“ připomíná známá zvěrstva, která se za zdmi pevnosti, kam putovali ti, jejichž „návrat byl nežádoucí“, děla.
Nadměrnou dřinu při denní stravě šesti až sedmi deka chleba, pěti gramech margarínu a litru polévky, která byla vývarem z bramborových slupek, nešlo podle svědectví Oto Wagnera přežít dlouho.
Oběti nacistického teroru letos můžeme uctít jen živým videopřenosem 10. 5. od 11:00 hodin. Hrůzy fašismu a 2. světové války nesmí být zapomenuty.
Alena Nohavová, předsedkyně Jč KV KSČM
Snímky ve fotogalerii jsou z návštěvy v Mauthausenu před deseti lety z pietní vzpomínky k 65. výročí osvobození tábora.
Fotogalerie
