Jsem nějak nenaladěna. Ve společnosti již delší dobu panuje zmatek. Na jedné straně slyšíme ministra zdravotnictví, prezidenta Kubka a epidemiologa Prymulu, na druhé straně v médiích slyšíme jakéhosi Jiřího Koběřovského, jak nás písní vyzývá, abychom odstranili roušky, protože přece jedině postavíme-li se viru čelem, dokážeme nad ním zvítězit. Nebo se dále dovídáme, jak hlavní organizátor demonstrace na Staroměstském náměstí volá »snad všechny do zbraně«, protože, co je víc, než svoboda, a tu vláda svými opatřeními narušuje. Anebo třeba v inzerci na Barrandově si přečte - „Proč vláda ignoruje nás odborníky“. Pak si jistě každý z nás musí položit otázku: Komu a čemu máme vlastně věřit?
Takže – co je vlastně pravda? Jací že nejmenovaní odborníci nás varují? Kdo to jsou ti, kteří musí mít pravdu, když vlastně nabídli »munici« pro ty ze Staroměstského a pro dosud málo známého písničkáře, jenž svojí písní se chce dostat mezi superhvězdy? Proč oni odborníci vystupují tak anonymně? Patří mezi ně rektor Karlovy univerzity, lékař-chemik profesor Zima, který nebezpečí koronaviru zpochybňoval? Proč se však náhle ocitl kvůli těžkým dýchacím potížím v nemocnici? Nebo politizující zubař Šmucler? Ten se načas mediálně stáhl a zatím není nemocen, ale je jistě už očkován jako lékař z první linie. Patří mezi ně určitě i bývalý prezident Václav Klaus, který ostentativně navštívil demonstraci a roušku, pokud jí vůbec má na obličeji, nenasazuje a přesvědčuje nás o tom, že důležitější než cokoli je ekonomika a jí se musí všechno podřídit. To ovšem znamená, že ani život není, podle něho, výš.
Osobně však věřím těm skutečným odborníkům, tedy těm Kubkům a Prymulům, i když o jejich postoji nezpívá žádný písničkář. Protože ti mně nabízejí, i když třeba bolestivé řešení a vědí, o čem mluví. Jen jedno chápu v této souvislosti málo. To, že česká média namísto toho, aby plně podporovala právě je, vyhledávají oponenty nebo dávají slovo těm druhým a rozdělují tak společnost. V čím zájmu to je? Určitě ne v zájmu lidí, kteří nechtějí onemocnět anebo zemřít. Nebýt jich, možná bychom se mnohem lépe vypořádávali s koronavirem. A co podle mého by spíše měli dělat? Možná, že by stálo za to, denně vysílat reportáže z nemocnic a od lůžek těch, kteří na nich bojují o život. Hovořit především s lékaři či jinými záchranáři, kteří už padají únavou a stále se s plným nasazením snaží zachraňovat ty druhé. Nebylo by to v našem boji s koronavirem účinnější?
Alena Nohavová, předsedkyně Jč KV KSČM