Sotva se spočítaly výsledky krajských voleb, pocítili politici některých stran neodolatelné nutkání ve sdělovacích prostředcích vyhlásit, s kým by nechtěli jednat o koalici. A se zápalem v očích sdělovali, že v žádném případě nebudou spolupracovat s KSČM. Jistě, chtěli tím zvýšit své naděje, že se dostanou do krajské rady. Zejména pro pravicové strany šlo o snahu se drápkem opět zachytit a po letech půstu se dostat do vedení krajů, kde v předchozím volebním období vládly koalice ČSSD a KSČM. Nahrálo jim jistě to, že téměř dvě třetiny občanů na účast ve volbách rezignovaly a řada z těch, kteří šli volit, se o výsledky dosavadní práce rad a zastupitelstev v krajích příliš nezajímala. Části politiků se vlastně hodila kampaň ANO, že na krajích se krade a že toto hnutí, ve skutečnosti strana, udělá pořádek. A tak ti, kteří měli z dřívějších dob máslo na hlavě, se ho snažili odkapat na komunisty. Ptal jsem se sám sebe, co by nám mohli vyčítat?
Jak se říká, neloupali jsme perníčky. Vedli jsme řádné hospodaření, díky němuž jsme mohli například opravit stovky kilometrů komunikací. Ročně jsme investovali více jak 1,1 miliardy korun do dopravní obslužnosti v kraji. Za funkční období jsme pro program obnovy venkova a především pro činnost místních akčních skupin, kterým se tak pěkně přezdívá MASky, vyčlenili 450 milionů korun. Pomáhali jsme tím rozvoji obcí do dvou tisíc obyvatel, které předtím bývaly na okraji zájmu politiků. Zároveň jsme vytvořili fond rozvoje a rezerv, ve kterém je více jak 1,1 miliarda korun. O ní budou rozhodovat příští politické reprezentace – to je poprvé v historii, kdy se nedědí dluhy. Vytvořili jsme Krajské školní hospodářství a rázem ze 100 tisícového příjmu pro kraj byly příjmy v milionech. Začali jsme budovat bezbariérové přístupy do škol, na což bylo upozorněno i pracovní skupinou handicapovaných občanů. Tak bych mohl ještě dlouho pokračovat. Žádného našeho blízkého příbuzného jsme nejmenovali do funkcí v organizacích zřizovaných krajem, což dříve býval oprávněně kritizovaný nešvar. Co jsme tedy udělali špatně?
Když jsem nenacházel odpověď, zeptal jsem se tedy těch, kteří vystupovali proti jednání s KSČM. Nehovořili o žádných pochybeních v době, kdy jsme se podíleli na řízení kraje. Ostatně kdyby na nějaké přišli v uplynulých čtyřech letech, jistě by s ním hned vystartovali v médiích. To, co proti nám stále vytahují, je historií z padesátých let minulého století. Prakticky nic jiného nemají. Myslím, že se spoléhají na to, že antikomunismus je iracionálním postojem, který patří k bontonu některých sice úzkých, ale viditelných skupin. Vzpomněl jsem si na rozhovor s hercem Janem Čenským o jeho účinkování v soutěži Pevnost Boyard v příloze deníku Blesk. Vyšel v den zahájení krajských voleb a herec v něm na otázku, co vyplnil v dotazníku, zda se bojí výšek, hadů apod., zřejmě podle svého názoru „vtipně“ zareagoval: „Čeho se bojím? Asi komunistů.“ Takže nejde ani tak o to, co děláme, ale o pouhou nálepku. Někteří politici jí občas přelepují nedostatek vlastních návrhů či absenci programu. I v Jihočeském kraji tedy odcházíme do opozice, což vůbec neznamená, že bychom se vzdávali svého úsilí o to, aby se zde lidem dobře žilo. Budeme mít omezenější možnosti, ale vážíme si mandátu těch, kteří nás volili. Chceme jim znovu dokázat, že tyto hlasy nejsou v žádném případě ztracené. Antikomunistický křik totiž je už také přípravou před sněmovními volbami. Občany čeká roční nepřetržitá kampaň, a tak se ze zbrojnice vytahují i zrezivělé zbraně. Je do značné míry na nás, abychom teď v důležitých celostátních tématech ukázali, že stojí za to vybrat si z paklíku kandidátek tu s označením KSČM. A jít s ní k volební schránce.