Zítra je 28. října, den, kdy jsme před devadesáti osmi lety skončili s vazalstvím mnohonárodní habsburské říši. Dnes po oněch devadesáti osmi letech se najednou objevil závan nepochopení významu tohoto dne. Tehdy, v onom roce 1918, naši předci doufali, že tady u nás, v nově založeném státě, zavane vítr rovnosti, že se dokonce žádný z tehdejších politiků neodvážil neopakovat slovo socialismus, ač jeho strana byla nositelem úplně opačných myšlenek. Síla, která by se postavila do čela tehdy doufajících lidí v sociální změnu, tu však nebyla. Vliv Říjnové revoluce tu sice také beze sporu byl, ale jen ideje bez vůdce nemohou zapálit. A tak zbyla Masarykova humanita, svoboda v rámci velmi liberálního buržoazního systému a demokracie, která měla být brzy krok za krokem okrajována.
Dnešek se slovy hlásí k T. G. Masarykovi. Zvláště Václav Havel v tom vynikal. Na rozdíl od Masaryka nebyl myslitelem, nebyl humanistou a nebyl ani demokratem, protože selektivně přistupoval ke společnosti a sliboval věci, které nikdy nemohl splnit, a ostatně ani nechtěl. Za oněch dvacet sedm let, které nás brzy budou oddělovat od tzv. totality, se mnohé z Masarykova a Benešova odkazu podařilo zničit. Není už jednotná Československá republika, oligarchové, kteří všelijak přišli k majetku, mají vliv na státní rozhodování a peníze sypou na své hromady a hromádky, ovládají informační toky, aby prostřednictvím svých médií ovlivňovali veřejné mínění. Bezbřeze se z těchto médií útočí na prezidenta, jen proto, že hájí naši samostatnou politiku a nebojí se nazvat věci pravým jménem, naše armáda namísto toho, aby se stavěla na obranu nás všech, je cíleně v zájmu jiných posílána do světa bojovat s jinými myšlenkami, s jinými národy, vyřazují se z rozhodování politické subjekty, které se chovají samostatně. Církev katolická se žene dopředu, aby národ, jenž byl katolicismem kdysi znásilněn, a proto se od církve odklonil, zase znovu dostala pod svou moc, to, co kdysi patřilo všem, je soukromým subjekty rozparcelováno a dokonce, oproti záměru dokonce z těch tehdy nejpravicovějších kruhů »nostrifikovat akcie« na našem území, z podstatné části rozprodáno do zahraničí…
Netřeba pokračovat. Masaryk, k jehož soše přijdou někteří z těch, co už s jeho idejemi nemají nic společného, s věnci a květinami, by – stejně jako tomu bylo za aféry agrárníka Práška, předsedy tehdejšího Senátu – musel, kdyby žil, i jim sdělit, že jejich politika a jednání jsou nežádoucí.
V těchto dnech opět chce skupina tzv. politiků ponížit, využívaje banální záminky, význam 28. října. Jejich počínání je třeba odmítnout. Pro nás ostatní je 28. říjen dnem, kdy jsme se zbavili třistaletého područí, jež směrovalo dokonce k postupné likvidaci našeho národa. Později se o uskutečnění této vize pokusili nacisté. Ani habsburskému soustátí, ani nacistům se to nepovedlo. Díky odkazu Jungmannů, Tylů, Havlíčků, a po nich Masaryků, Benešů a těch, kteří za něj položili své životy v době okupace, se těmto silám jejich záměr naplnit nepodařilo. Proto se nesmí také podařit zlikvidovat odkaz 28. října těm, kteří si myslí, že jsou svědomím národa a 28. října se budou, jako na zkoušku s naší trpělivostí, snažit zničit duch tohoto odkazu.