Poté, co vláda schválila zvýšení platů učitelů o dvě procenta oproti původně plánovaným třem procentům, se zdvihla vlna rozhořčení. Přitom vlastně šlo jen o pokus alespoň trochu zmírnit inflaci, která v letošním roce nemá být pod pět procent. Ministr Gazdík musel dokonce zareagovat a přiznat, že byl rozhodnutím šéfů koaličních stran zaskočen. Sám se prý nakonec zdržel hlasování, a tedy nevyužil své právo postavit se proti. Údajně však stále chce, aby se učitelé se svými platy dostali nad celostátní mzdový průměr, což podle něho, jak přiznal v rozhovoru zveřejněném na Seznamu, už vlastně je. Podle něj průměrná mzda učitelů je čtyřicet pět tisíc a v zemi se onen průměr v třetím čtvrtletí, kdy učitelé vlastně začali znovu po prázdninách učit - přicházeli noví, už nebyli k dispozici ti, co přesluhovali - zastavil na 37 500 korunách. Podle oficiálních statistik to bylo však 37 045 korun.
Nechci být hnidopich. Ta skoro pětistovka rozdílu znamená ovšem v době inflace za rok docela slušnou sumu. Ostatně sama statistika je souhrn všelijak získaných čísel, který v sobě zahrnuje platy velmi vysoké a »šedý« podprůměr. Ovšem prý, zase se musím vrátit ke zmíněnému rozhovoru, platy ve státní sféře o hodně přesahují mzdy v té soukromé a to je, alespoň zřejmě podle této vlády, zásadní politická chyba. Trend by měl být opačný. Soukromá sféra by měla být lépe placena, než ta sloužící všem. Je to jistě zvrácená logika, ale pro kapitalismus dneška příznačná. Ve státní sféře mají tedy pracovat méně kvalitní lidé, protože pochopitelně ti kvalitnější si najdou místa ve sféře soukromé, má být otevřena cesta ke korupci, protože korupce je »solí systému« a umožňuje kapitálu prosadit své lidi tam, kde momentálně potřebuje a získat to, co chce. Nemíním se však zabývat důsledky rozhodnutí pravicových koalic. Každý je brzy na sobě pozná, tedy z těch nepreferovaných. Mně jde však o učitele.
V době koronaviru kantorské povolání patřilo k těm, které rozhodující měrou napomáhalo a stále napomáhá k udržení stability v naší společnosti. Vychovávat další generaci a zajišťovat, aby nepoklesla vzdělanostní úroveň. Učitelé tak činí i za cenu značných osobních problémů. Úkol, který před ně postavila společnost, plní. Neměla by je tedy tato společnost za to patřičně odměňovat? Zdá se, že vedení koaličních stran to ještě zcela nepochopilo.
Ministr Gazdík je členem této vládní společnosti. To, že bylo rozhodováno bez něj, svědčí o pohrdání jeho resortem. Je ovšem poslušný, přišel by jinak o své ministerské křeslo, a tak namísto protestu jen mlčí a pro jistotu se jen zdržel hlasování.