Ekonomka Ilona Švihlíková míní, že současné kroky centrální banky znovu zapadají do vzorce české hospodářské politiky: reagování na krize prostřednictvím deformací, které pak zůstávají „napořád“.
Spor o inflaci, její kořeny a následně řešení vysoké inflační dynamiky započal již před volbami. Čtenář se nicméně nemusí obávat, žurnalistického primitivismu ve formě „Babišovy drahoty“ (nebo „Putinovy drahoty“) se v tomto článku nedočká.
Je patrné, že vysoká inflační dynamika trápí řadu zemí, vidíme to již v celé EU, ale také ve Spojených státech. Spojovat ji tedy převážně s bývalým českým premiérem je ekonomicky chybné (až trapné). Ještě před konfliktem na Ukrajině rostly dramaticky ceny paliv i dalších primárních komodit. Po vypuknutí konfliktu na Ukrajině se začaly zvyšovat dále ceny pšenice a větší pozornosti se dostává dostupnosti hnojiv a jejich cenám. Jsou to totiž právě hnojiva, která tvoří spojovací článek mezi cenami potravin a energetickým trhem.
ČNB začala jako jedna z prvních centrálních bank reagovat poměrně razantním způsobem a začala zvyšovat úrokové sazby. Platí, že nákladová inflace – a o tu se dominantně jedná – je pro ekonomiku jednou z nejhorších zpráv. Stejně tak platí, že představa, že vyššími úrokovými sazbami „přebijeme“ vývoj cen paliv či pšenice, je absurdní. Vyšší úrokové sazby fungují spíše tak, že ekonomiku „zchladí“ (tj. sníží ekonomický růst se všemi dalšími důsledky, včetně nezaměstnanosti) tak, že se tím omezí agregátní poptávka a s tím i poptávka po palivech a dalších komoditách. Je nesmysl se domnívat, že v takovéto situaci může centrální banka jako ČNB něco zmoci se světovými cenami. V dlouhodobém horizontu je možno reagovat různými způsoby – například posílením potravinové a energetické soběstačnosti (včetně zastavení nesmyslného přenosu německých cen do české ekonomiky), posílení strategických zásobníků, podpora energetických úspor atd.
Ke konci minulého roku se mohlo zdát, že ČNB pomocí zvyšování úrokových sazeb (a tím i úrokového diferenciálu, protože základní úroková sazba ECB je stále na nule) chce posílit kurz koruny vůči euru. K tomu také došlo, i když kvůli relativní blízkosti vůči konfliktu na Ukrajině koruna na chvíli oslabila, přičemž ČNB začala v její prospěch intervenovat.
Nyní máme základní úrokovou sazbu na 5 %. Čeho tím ČNB chce proboha dosáhnout? Zabrzdí tím snad propad kupní síly? Pokud se podíváte na úročení, které nabízejí banky, pak na to můžete zapomenout, nelze hledat v rámci konzervativního bankovnictví něco, co má výnos nad 13-14%, což může být inflace v blízké době (pak už zbývají jen rizikovější produkty, jako třeba komodity, což ale těžko požadovat od běžného střadatele).
Očekávat, že mzdy a platy vzrostou natolik, aby nedošlo k dramatickému (!) a českou vládou tragicky podceňovanému propadu kupní síly, je zcela naivní. Je jasné, že mzdy a platy se reálně propadají a já osobně se velice obávám dopadu na mzdovou konvergenci.
Vyšší úrokové sazby poškozují ekonomický růst, přispívají k prodražování financování státního dluhu a činí hypotéky naprosto nedostupnými i pro střední vrstvy. Doufám, že v ČNB nikoho nenapadne jít na sazby přes 10 %, což by vedlo – i z hlediska zadlužení domácností a státu k ekonomickému zhroucení. Copak dává takováto politika smysl? Celý článek zde: